Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

VELEKNĚZ

Karta Velekněze znázorňuje Kentaura, podivnou bytost s lidským trupem, pažemi a hlavou a od pasu dolů s tělem koně. Jeho dlouhé hnědé vlasy a vous a především jeho zralá tvář s vlídným pohledem naznačují, že se jedná o učitele či kněze. Ve své levici drží svitek, na němž je zaznamenána veškerá moudrost světa, zatímco pravá ruka je vztyčená a žehná způsobem dávnověkých kněží. Stojí mezi dvěma kamennými sloupy tvořícími vchod do jeskyně, která je nejen jeho domovem, ale i chrámem. Za jeho zády jsou v přítmí patrny její drsné stěny. Kruhovým otvorem v jeskynní klenbě dopadá na jeho hlavu, ozdobenou korunou, světlo.
   Jeskyně, Cheirónův chrdm, je přírodní formací, která vznikla bez zásahu člověka a stejně přirozeně se stala posvátným místem bohoslužeb. Symbolizuje tak skutečnost, že duchovní studium dostávd smysl až tehdy, je-li poznání, jež přináší, uplatňováno v každodenním životě.
   Dvojice sloupů představuje vstupní brdnu vedoucí k poznání, kterou musí každý Cheirónův žák projít.
   Svitek nese zvěstované slovo božích zákonů, jejichž prostřednictvím je člověku sdělována vůle boží.

Jak vypadá tato karta v Osho zen tarotu?

Setkáváme se zde s Cheirónem, králem kentaurů, který ovládal lékařské umění jako nikdo předtím, a který byl knězem a moudrým učitelem mnoha mytických hrdinů a bájných reků. Způsob, jakým přišel Cheirón na svět, je přinejmenším zvláštní. Zrodil se totiž z Ixíóna, syna boha války Arése a mraku, kterému dal Zeus podobu své manželky Héry, aby zabránil jejich skutečnému spojení. (Většina odborných publikacích o řecké mytologii uvádí na prvním místě jako Cheirónovy rodiče boha Krona a mořskou nymfu Filyru. Když ji Kronos poprvé spatřil, okamžitě se do Filyry zamiloval. Ta však jeho city neopětovala a raději se proměnila v koně, aby jeho pokusům o sblížení unikla. Kronos se však nemínil s jejím odmítnutím smířit a vzal na sebe podobu koně. Filyru dohonil a zmocnil se jí proti její vůli. -- pozn. překladatele)
   Cheirónova vzdělání a výchovy se ujal Apollón, bůh slunce a Artemis, bohyně měsíce. Cheirón se pro svou hlubokou moudrost a duchovní kvality stal králem ostatních kentaurů.
   Na prvním místě mu byl svěřen úkol vychovávat z urozených řeckých mladíků muže, kteří, krom toho, že jsou vzděláni ve vladařském umění, válečné strategii i ve zbrani, ctí duchovní hodnoty a boží zákony.
   Jak již bylo řečeno, Cheirón byl velkým lékařem, který znal všechna tajemství léčivých rostlin. Jednoho dne jej přišel do jeho jeskyně navštívit hrdina Héraklés, když se vracel ze své výpravy, na níž zabil Hydru, obludu s hadím tělem a devíti dračími hlavami. Při rozmluvě však škrábnul Héraklés nešťastnou náhodnou Cheiróna do stehna šípem, jehož hrot byl předtím smočen v jedu ze žluče Hydry.
   Jed byl smrtelný a Cheirón, ač byl věhlasným lékařem", se marně pokoušel ránu vyléčit. Protože byl nesmrtelný, nemohl působením jedu v těle zemřít, ale prožíval nesnesitelná muka, jež mu nezhojitelná rána působila. Přesto se i nadále snažil učit své žáky duchovní moudrosti a pokoře. Nakonec se pod tíhou bolesti vzdal veškerého pozemského štěstí a požádal nejvyššího z bohů Dia o smrt.
   Z hlediska archetypálního významu je Velekněz-Cheirón praobrazem směřování lidských bytostí k duchovním světům s touhou pochopit, co od nás Bůh žádá. Velekněz je vnitřním vůdcem, duchovním učitelem v našem nitru, jenž obohacuje pozemské vědomí člověka o intuitivní vnímání božských zákonů. Zatímco svět Persefony, Velekněžky, je temný a prchavý a nelze jej uchopit rozumem, struktura Cheirónova světa je podřízena logice a lze ji proniknout i vyložit.
   Starověký název kněží "pontifikové" byl odvozen od latinského slova pontifex, které znamenalo "ten, který staví mosty", aby vystihl poslání kněžích. Neboť nejen kněží, ale i náš vnitřní vůdce je jakýmsi duchovním otcem, jenž pomáhá člověku navázat spojení s Bohem, stejně jako nám dává poznat božské principy, podle nichž je třeba žít, abychom byli v harmonii s nejvyšším bytím. Císařovy zákony, jež jsou ztělesněním otcovského principu na úrovni hmotného světa, se týkají jednání člověka v pozemské existenci. Zákony Velekněze přímo představují vyšší zásady duchovního života. Je přitom potřeba zdůraznit, že Cheirón nezastupuje žádný ortodoxní náboženský směr. Přišel na svět jako svobodná, ničím nespoutaná bytost, napůl muž a napůl kůň. Nepotřeboval budovat chrámy, protože mu v jeho vnitřní svobodě postačila k promlouvání s Bohem jeho jeskyně. Je představitelem duchovního poznání, které nemá nic společného s hromadnými náboženskými směry a církvemi, které ztratily svůj původní smysl i svou duchovnost, a postupně přerostly v pouhá dogmata. Cheirónovo duchovní učení bychom mohli nazvat niterným náboženstvím, které je založeno na komunikaci s vlastním duchovním srdcem či vnitřním vůdcem. Z toho důvodu se obraz Boha, který v sobě každý z nás nese, liší od člověka k člověku.
   Héraklés tedy Cheiróna poranil otráveným šípem, avšak Cheirón se prostřednictvím bolesti a utrpení, které mu rána působila, naučil chápat bolest druhých a soucítit s nimi. Jeho vnímání světa se tak ještě více prohloubilo a produchovnělo. Nezůstalo v něm nic z mělkého přežívání, které je vlastní těm, kterým k životu stačí slepé uspokojování povrchních potřeb. Proto Cheirón, Velekněz, představuje nevyléčitelnou ránu či neřešitelný problém, případně omezení, působící v našem nitru, která nás zušlechťuje a prohlubuje naše lidství. Učí nás soucitu s ostatními bytostmi tam, kde bychom, kdyby nebylo našeho vlastního utrpení, pronášeli pouze plytké a otřepané fráze, aniž bychom skutečně chápali rozměr bolesti prožívané v duši. Pravý duchovní otec má pochopení pro všechno utrpení i touhy světa, neboť i on sám trpí. Archetyp Cheiróna se nás pokouší přivést k tomu, abychom rozpoznali hodnotu, kterou mají bolestivé rány či nepřekonatelná omezení sužující naše nitro. Protože ač mohou být v každodenním životě zdrojem trápení, z pohledu duchovního růstu člověka mají velkou cenu. Nutí nás k přemýšlení, a tím před námi otevírají cestu k porozumění vyšším principům života. Tento paradox připomíná i postava Cheiróna samotného, neboť i on byl napůl člověkem a napůl koněm, i on se na počátku svého života pohyboval veden jednou instinkty, podruhé vyššími duchovními ideály. Je v něm tedy obsaženo ono duální působení těchto protikladných sil v duši člověka. Nejsme pouhými divochy, které ovládají nízké pudy a vášně, ani naprostými světci s božskou svatozáří, neboť lidské duši jsou vlastní obě tyto kvality. Člověk však tuto skutečnost připouští jen nerad, i když je mitné, aby ji přijal a naučil se s ní žít. Neboť právě spojení obou kvalit dává vzniknout hluboké moudrosti vlastní i Cheirónovi, jenž čerpá nejen z vyššího duchovního poznání, ale také ze znalosti zákonů přírody, které nejsou ničím jiným než projevem božského principu ve světě hmotných forem.
   Velekněz neboli Cheirón z hlediska výkladu naznačuje, že nastává období, během něhož budeme vynakládat velké úsilí na získání odpovědí na otázky filozofické povahy. Toto hledání se může projevit formou studia specifického filozofického směru nebo názorového systému, případně jako hluboké odhodlání zabývat se smyslem lidského života. Působení Veleknězova principu ve vnějším světě se může projevit jako setkání s někým, u koho budeme hledat útěchu, snad i pomoc. Může se jednat o analytika, psychoterapeuta, kněze, duchovního učitele a podobně. Blázen se zde vynořuje ze své objevné cesty podsvětím, kde se seznámil se; skrytými silami nevědomí. Hledal zde tajemství svého života, pravdu o svém osudu a předurčení. Při setkání s Veleknězem si najednou uvědomuje, že je v jeho silách, aby si vybudoval svou vlastní duchovně-náboženskou víru či formuloval svou osobní filosofii, náhled na svět, která,ho bude provázet od chvíle, kdy opustí dětství a s odvahou se vydá vstříc životním výzvám.

Cheirónovu cestu na Zemi dále vedl Ježíš. Jeho "portrét" lze spatřit v Poselství tarotu.